O kapele

Narodil se do rodiny sovětského důstojníka, který se snažil od malička svému synovi vštípit lásku k tradičnímu hudebnímu nástroji domoviny – ballallajce. To se mu podařilo i díky tomu, že malý Pepíček musel každé ráno vítat hlasitým vykřikováním názvu tohoto trojhranného nástroje. Když se Pepíček dostal mezi jiné děti než důstojnické, objevil západní komiksy a přezdívka byla na světě.

Co si rovněž odnesl do života je láska k pochodovým písním. Talent projevoval už v útlém věku, kdy si maminka všimla, že rovná kočárky do vozové hradby a pobrukuje si „Přes spáleniště, přes krvavé řeky…“. Proto i dnes, po letech, je jeho přednes úderný a rázný a posluchače bezděky nutí rovnat záda a dělat vpravo hleď.

Adam od školního věku narážel na nepochopení své kreativity, kterou okolí dokazoval svým neustálým brebentěním. Dospělí mu ale vyčítali, že je úplně mimo, a tak se přihlásil do kroužku pro začínající mimy, kde doufal v přijetí od podobně postižených vrstevníků. Jeho umělecká kariéra byla proto celkem trnitá.

Později, na střední škole pro zvláště nadané hochy, jakmile se Adam naučil psát, přesměroval mluvení do psaní. A najednou se dostavily první úspěchy, příkladně pěkné umístění v soutěži v těsnopisu. Současný styl psaní písní je ale zejména důsledek Adamovy píle a pracovitosti, kdy se inspiroval známou poučkou o Shakespearových dílech a opicích s psacími stroji.

Malý Vojta své okolí dokonale šokoval, když si z Lega postavil své první varhany, ještě mu nebylo ani tři. V pěti je přestavěl na čtvrttónové a v šesti, jakmile pochopil základy matematiky, začal vybírat vstupné. Rodina si díky tomu mohla dovolit ho poslat studovat na prestižní školu Strýčka Jedličky. Tam zvítězil v soutěži v přednesu, se zvláštním uznáním za schopnost každou sloku pokaždé zahrát jinak. Tuto svoji přednost pak v současné době využívá při hraní s Hackatónem.

Jeho specialitou jsou svatební a pohřební marše. Díky nim se také seznámil se Šmoullou. Jeho citlivý sluch vycítí na desítky kilometrů, když se někde v okolí plánuje svatba nebo pohřeb. Šťastní budoucí manželé, případně budoucí šťastní pozůstalí, pak od Vojty dostanou vždy čerstvou nabídku hudebního doprovodu plánované akce.

Standa odjakživa chodí s kytarou po tomto světě, a i kdyby ho ufoni přenesli jinam, bude s nějakou chodit i tam. Na planetě Zemi ho můžete potkat u táboráku, u vody, na srubu, pokaždé se svým zpěvníkem, který obsahuje pestrou paletu tábornických, romantických i rockových písniček. Po dlouhých letech se svojí Žofkou (akustika kategorie pádlo) se dopracoval k první elektrické kytaře, prvnímu kombu, aby nakonec objevil svůj pastelový telecaster.

V tu dobu ale stále odmítal jakkékoliv zapojení do veřejného vystupování. Naštěstí ale v Rockové škole potkal skvělého učitele a kytaristu Milana Kramaroviče, který Standovu rezistenci pomalu a postupně nahlodal, aby po dlouhých letech nakonec podlehl a odvážil se na pódium. Dnes už má za sebou několik školních koncertů, vánoční jazzový improvizační večer s Milanem Kramarovičem a dnes v Hackatónu uslyšíte jeho ostře vybroušená sóla.

S muzikou laškoval jako student a mladý dělnický kádr, od klasické kytary odešel k táboráku a pak na dlouhou dobu šla kytara do skříně. Okolo roku 2008 ho přivedl zpět ke hraní Standa Kašný, se kterým se od té doby prokousává od domácích dýchánků až k veřejným vystoupením. Cestou ho zvědavost přiměla osahat si i další brnkací nástroje, aby nakonec zakotvil u basové kytary.

V roce 2019 naskočil do kapely The Deadliners, se kterou hráli cover verze převážně rockových pecek, dokud je okolnosti nerozfoukaly v roce 2022 po světě.

Velmi ho ovlivnilo setkání s vynikajícím kytaristou Milanem Kramarovičem v Rockové škole v roce 2022, který ho požádal o doplnění školní kapely. Několik společných zkoušek vyvrcholilo vánočním jazzovým improvizačním večerem, na kterém se setkali opět se Standou Kašným.